Kapitola 3.

Kapitola 3.

ve které Zlámazlas mluví na knihy a Ency neumí vařit

“Ne, ne, ne,” řekl Zlámazlas, “nic takového. V jedné chvíli čteš Agrippu a v druhé tě honí zombie a říká ti tati. Nebo hůř, levituješ nahý před portálem! Možná jsem technicky vzato černokněžník, ale mám sebeúctu a jsem vědec! Na rozdíl třeba od Roxany, která dostala profesuru jen za jeden tanec se strategicky umístěnými chapadly, který mezi námi, neměl s magií společného vůbec nic! Prej performativní magie, to přece není ani magie, je to… je to… bahno!” “Uklidni se, prosím. Víš, že když se rozzlobíš, objeví se démoni a začnou tančit to divný BDSM číslo.”

Hradem v mokřinách se rozlehl výkřik. Ency, který byl právě zabraný opisováním seznamu úkolů z tabule do notesu, si povzdychl a zamumlal. ,,Při výrobě mýdla musíme mít na paměti, že pracujeme z louhem. Viz. Hydroxid sodný. Hydroxid sodný je zásaditá anorganická sloučenina. Běžné názvy této látky jsou natron, či louh sodný. Používá se k saponifikaci a je leptavý. Saponifikac..“ 

,,ENCY!” Ency se podíval ke stropu, jako by skutečně mohl prohlédnout skrze podlahu a dvě poschodí a pak se poslušně vydal po schodech nahoru.

Kdyby Encyho uviděl nějaký náhodný kolemjdoucí, řekl by si, že je to nezvykle pohledný muž. Nebo možná ošklivá žena. Vlastně určitě nezvykle pohledná žena. Ale ne, to bylo jen světlo, které dopadlo pod jedním velmi specifickým úhlem. Encyna kůže byla příliš čistá na to, aby byla mužem, protože muži sice mají naprosto stejný genetický základ jako ženy, ale ty používají všelijaké krémy a někdy dokonce i mýdlo, takže jejich pleť je hladší než mužská. A Ency měla hladkou kůži. Až na to, že měla také velice ostré rysy, až nezvykle ostré na ženu, navíc neměla žádné viditelné sekundární pohlavní znaky. Vlastně Ency vypadal jako socha jednoho z těch umělců, kterým jejich přirozená sexualita velela tesat do kamene jedno pohlaví, zatím, co jejich zákazník chtěl druhé. Navíc měl Ency krátké vlasy a mužské šaty, takže, opravil by se náš náhodný kolemjdoucí, je to definitivně mladík, které mu se nějak zasekla puberta.

Faktem bylo, že Ency nebyl ani muž ani žena, specifičtěji, ani člověk. Byl kniha. Konkrétně encyklopedie, kterou řád mnichů, kteří ji psali, velmi vynalézavě nazval Encyklopedie a chtěli v ní obsáhnout všechno vědění světa.[1] Byla to naprosto nesmyslně velká, v kůži vázaná, několika kilová bichle, plná nepotřebných informací, více a méně důvtipných iluminací, hrubek hned vedle pravidel gramatiky, glosů unavených mnichů a dokonce i několika sprostých básniček. Ten typ svazku, který by chtěla vlastnit spousta bytostí, obzvláště knihomolové a molové. Přestě ta literatura, jakou lidé někdy otevřou, aby zjistili, co je to vinkulace a jestli na to můžou sbalit servírku, která má ráda složitá slova. Taková to byla kniha.

Když Zlámazlas zjistil, že Encyklopedii nikdy nepřečte celou a listování v ní je zdlouhavé, rozhodl se použít staré kouzlo, které mělo vyhledávání hesel usnadnit. Jak to tak se starou magií bývá, málokdy vyjde tak, jak si její uživatel představoval. Místo toho, aby se encyklopedie otevřela stránce obsahující ‘Všemocný Zlámazlas,’ se na jeho stole proměnila v téměř lidskou bytost, která ječícímu učenci odříkala: ,,Katedru burhumské filologie Lošňanské univerzity vede čaroděj Zlámazlas, někdy používající přídomek Všemocný, který je zároveň jediným mistrem tohoto oboru na univerzitě a pravděpodobně i na světě. Je podezříván ze socialistických sklonů a z praktikování staré magie. V roce 79 před Druhým Mesiášem byla jeho katedra málem zavřena, když se ukázalo, že za padesát let její existence nepřijala jediného studenta. Je to blbeček, když jsem byl kluk, hodil jsem po něm kámen, on spadl do louže a bylo vidět, že má zelený trenky. Podepsán bratr Patrice.”

Ency zůstal ve Zlámazlasových službách, hlavně proto, že neměl kam jít a také proto, že byl podepsaný, takže ho v podstatě Zlámazlas fyzicky vlastnil. Čaroděj prohlašoval, že si jeho služeb velmi cení, ale ve skutečnosti prostě nevěděl, jak bytost proměnit zpátky na knihu a odmítal se svého drahoceného svazku vzdát. Navíc si teď připadal míň blbě, když mluvil na knihu.

Encyho čekal v pracovně neskutečný nepořádek a jeho mistr s mírně ohořelým obočím.

,,Ency! Potřebuju nový louh! A bylinky! Člověk by neřekl, že mýdlo hoří, a ta mrcha je očividně dokonce samozápalná.”
,,Samozřejmě.” odpověděl Ency a napadlo ho, že to obočí bylo možná ohořelé už ráno, ale nebyl to schopen potvrdit.

Encyho zkoumavý pohled Zlámazlase, který neměl zrovna dvakrát rád oční kontakt, vyvedl z míry. Začal svého opět komorníka podezřívat z toho, že si pořád myslí, že je jeho mistr blbeček. Což byla pravda, protože Ency přejal v podstatě všechny idee ze svého obsahu, a to včetně těch, které spolu byly v rozporu. Jenže rozumněl i konceptu etiky, takže Zlámazlasovi nezmiňoval svůj názor na jeho osobu a raději se začal usmívat, což tmavovlasého učence ještě víc znejistělo. Otočil se ke stolu a pokračoval. ,,Mátu, jestli ještě nedošla. Nebo možná raději levanduli. Napiš si to, abys to nezapoměl.”

Ency vytáhl svůj zápisník. ,,Takže levanduli?” Nutně potřeboval všechno černé na bílém, protože zapamatování si i těch nejjednoduších věcí, vyžadovalo alespoň nějakou schopnost učení, kterou, bohužel, Ency postrádal. Encyho byl de facto knihou a jeho znalosti byly striktně omezeny na text, který v něm byl obsažen před proměnou. Nebyl schopen se učit, což by jeho život mimo Zlámazlasův hrad znesnadňovalo. Nebyl si schopen zapamatovat jakoukoliv novou informaci, pokud ji nemohl odvodit z textu v sobě obsaženém. Tady mu to bylo k užitku, protože jiného člověka by pronásledovala utkvělá myšlenka na sebevraždu už při sedmém opakování Zlámazlasovi přednášky o důležitosti burhumské literatury.

,,Asi. Už jsme ji používali a nefungovala. Ale zkusíme jiné množství.” povídal Zlámazlas spíš pro sebe, nebo svůj slovník, než pro Encyho. ,,Bylo by to lehčí, kdybych třeba věděl, proč je Kevin ke komunikaci s hvězdou používal zrovna mýdlo.”

,,Třeba byla čistotná, nebo tak něco.” odpověděl mu Ency, spíš z principu, než proto, že by se opravdu chtěl zapojit do diskuze.

,,Třeba. Nerozumím živým ženským, natož abych věděl, co se honí v hlavě pradávné božské entitě.”

Ency se uchychtnul. Zlámazlas byl obecně velmi nudná osobnost, ale měl své chvíle.

,,Kdyby byly alespoň nějaké podrobnější záznamy o tom, jak Kevin to mýdlo vyráběl..” pokračoval čaroděj.

,,O Kevinovi obecně nejsou záznamy.”

,,Ale ano. V burhumské spisy jsou v podstatě..”

Ency se psychicky připravil na přednášku. Věděl, že teď se jeho mistr nebude dát zastavit. Toužebně se podíval na opodál ležící sborník dochovaných burhumských run. Byla to věc. Neživá a naprosto ušetřena Zlámazlasova vědeckého zápalu, pokud tedy nezačala hořet.

,,..a proto jsou burhumské runy nejlepší způsob, kterým se bude dát eventuálně dosáhnout kontaktu s pradávnou entitou, která je také známa jako Kevin.”
,,Nejsem si jistý, že je lepší způsob, jak získat zpátky silnou magii.” přesušil jeho monolog Ency, což Zlámazlase zaskočilo. Pravděpodobně zapomněl, že je Ency, jakožto živá bytost, schopen reakce.

,,Cože?”

,,Chci říct, že nemusíš kontaktovat přímo Kevina.” zkusil to Ency mírněji. ,,Třeba ten problém bude někde jinde.”

,,Ale Kevin je ten, který dal lidem magii! Od té doby magie slábne, takže pokud chceme získat opět surovou kouzelnou moc, musíme přímo k němu!” Zlámazlas vypadal tak deprimovaně, že se by se zakousl do mýdla, kdyby nějaké měl.

,,Ano, podle jedné pohanské tradice magie skutečně pochází od Kevina, ale…”

,,Podle nejstarší pohanské tradice! První písemné zmínky o magii jsou burhumské legendy o Kevinovi. Náhoda? Nemyslím si!”

Ency si povzdychl, protože si o kevinismu a Burhumsku myslel svoje[2] a zkusil to jinak. ,,Jsou určitě i jiné způsoby. Kazimíra Velká nikdy neuváděla, že by mluvila s Kevinem a přesto byla jednou z nejmocnějších čarodějek minulého století. Zato velmi obdivovala Agrippovy spisy.”

,,Ne, to je neakceptovatelné,” řekl Zlámazlas, ,,nic takového. V jedné chvíli čteš Agrippu a v druhé tě honí zombie a říká ti tati. Nebo hůř, levituješ nahý před portálem! Možná jsem technicky vzato černokněžník, ale mám sebeúctu!”

Zlámazlas rozčileně přerovnával ohořelé poznámky na svém stole. ,,Navíc, já jsem vědec! Narozdíl třeba od Roxany, která dostala profesůru jen za jeden tanec se strategicky umístěnými chapadly, který mezi námi, neměl s magií společného vůbec nic! Jediná kouzelná věc na ní je, že pořád drží pohromadě! Prej performativní magie, to přece není magie, je to… je to… bahno!”

,,Uklidni se, prosím." snažil se Ency, ale bylo vidět, že je spíš unavený, než empatický. ,,Víš, že když se rozzlobíš, objeví se démoni a začnou tančit to divný BDSM číslo.”

Zlámazlas se svalil do křesla. Jeho vyhublá postava, oblečená celá v tmavě šedém univerzitním hábitu do něj celá zapadla a na sto let starého černokněžníka se sklony k alkoholismu vypadal vážně politováníhodně. ,,Máš pravdu. Ale nějak se musí dát s Kevinem mluvit i jinak, než spojením tří elementů. A podle případů lidí, kteří propadli vlastním stínem, jde o dost jednosměrnou záležitost.”

,,S největší pravděpodobností bys musel umřít.” souhlasil Ency a rozhlédl se po pokoji, jestli nenajde pro čaroděje něco na uklidnění. Třeba čaj. ,,To by bylo nanejvýš mrzuté.”

,,I Kevin to dokázal jen proto, že ho zabili, parchanti. A já nemám v úmyslu umřít jen proto, abych se dostal do Prázdnoty." Zlámazlas se ve své badatelské mizérii ponořil ještě hlouběji do křesla a zakňoural. ,,Chci donést magii z Prázdnoty sem. Any mě konečně museli akceptovat v senátu.[3]”

,,Životní volby obtížné jsou." pokrčil Ency rameny a vytáhl zpod stolu výbuchem nedotčenou flašku bezovice.

,,Mluvíš jako mistr Jouda." uchichtnul se Zlámazlas na svou oblíbenou knihu.

Ency se ke svému mistrovi naklonil a vrazil mu do ruky pálenku. Pak se naklonil ještě blíž. A pak ještě blíž, protože věděl, že tento příběh bude pokračovat jen pokud nebude klesat návštěvnost a i špinavé yaoistky jsou čtenáři jako ostatní. A pak se rozhodl celý moment zkazit.
,,Víš, že je mnohem pravděpodobnější, že je schopnost používat kouzla genetická mutace, než je ji lidem dal pohanský bůh.”
Zlámazlas po něm hodil pohled uraženého puberťáka a odstrčil ho do dostatečné vzdálenosti, aby si mohl pořádně cvaknout. ,,Nezačínej s tím zas. Kdyby byla magie genetická mutace, proč mizí?”
,,Protože ta mutace každou generací slábne.”

,,A proč se zničeho nic objevila u tolika lidí, ha?!” Zlámazlas se na svou důvtipnou odpověď napil.

,,Mohlo jít o genetickou vadu působenou vnějšími podmínkami. Třeba radiací.”
,,Nic takového tehdejší astrologie nezaznamenala.” přihnul si Zlámazlas.
,,Možná virová infekce?”
,,Ty jsi dneska nějaký chytrý. Navíc, se magické schopnosti neobjevili jen u jedné generace, ale byly naprosto nezávislé na věku, nebo původu!" Čaroděj si samým vzrušením ani nevšiml, že se polil. ,,Ha? Ha? Nemáš co říct?“

Ency neměl, co říct. Sice si pořád myslel, že Zlámazlasova obsese jednou konspirační teorií se dostala do fáze, kdyby se měl poradit s odborníky, ale v něčem měl pravdu. Současné vědecké poznatky měly díry a ne všechno se dalo vysvětlit.
Konec konců, on sám byl kniha.

Zlámazlas si vyložil jeho mlčení, jako akceptaci prohry a byl tak potěšen tím, že vyhrál slovní souboj s knihou, že vypadal, že si začne tleskat. Místo toho si znova přihnul.

,,Jsem dobrej. Sakra, měl jsem to místo ve sněmu vzít." Pak se pokusil zvednout, ale okamžitě zjistil, že to není dobrý nápad.
,,Myslím, že dneska už mýdlo dělat nebudu. Kde je Nata- Nána- Natalie- no… naše kuchařka?”

Ency pokrčil rameny.
,,No, jistě. Jak bys to mohl vědět.” povzdychl si čaroděj. ,,Vážně, musím nějak vyřešit tvůj problém s pamětí. Možná je někde staré kouzlo, které má s tímhle zkušenosti. Ale nemáme jistotu jak bude fungovat. Pochopitelně by bylo jednodušší zeptat se Kevina..” Zlámazlas to nahodil hlavně proto, aby sledoval Encyho reakci. Ten ale očividně už zapomněl celou jejich předchozí konverzaci, protože ani nemrkl, natož, aby protočil oči.

Zlámazlas rezignoval.
,,Ency, napiš si. Najít kuchařku a zjistit, co bude k obědu.”

Ency přikývl a začal si dělat poznámky do deníku.

,,A dones mi na zítra nový louh a mátu. A… hm… Legendě o Věčném světle zmiňovali, že Kevin použil jedno konkrétní mýdlo.”

,,To je pohádka o Zlatovlasé panně.” opravil Ency čaroděje.

,,Všechny pohádky mají reálný základ.” nedal se Zlámazlas ,,V burhumské verzi jde o Kevina a vílu. [4] Jaké je to teda mýdlo?”

Ency se nadech, ,,’-cestě nakreslil na bílé mýdlo runu-’ Bílé.”

,,No, to mi moc nepomohlo. Mohl by to být ten.. no… Bílá kytka.” Botanika neparřila mezi Zlámazlasovy přednosti.
,,Heřmánek?” zkusil Ency.
,,V žádném případě! Na ten jsem alergický! Vždycky, když s ním pracuju, mám rýmu. Sežeň petržel. Ta je bílá.”

Ency pokrčil rameny a napsal si na lístek ,,Donést Zlámazlasovi petržel.” Nehodlal se s ním hádat, obzvlášť, když tu byla reálná šance, že mu unikl nějaký důležitý fakt. Třeba, že je petržel bílá kytka a dá se z ní dělat mýdlo. Pak zhodnotil Zlámazlasův stav a připsal si na seznam ještě ‘Donést Zlámazlasovi čaj na nervy a říct kuchařce, ať udělá polívku na kocovinu.’

Pak se otočil a vydal se splnit položky ze seznamu, což, jak se ukázalo, bylo obtížnější, než si myslel. Nemohl si vzpomenout, kde je petržel, nebo jestli nějakou někdy měli a když se chtěl zeptat kuchařky, nemohl ji najít. Věděl sice, že kuchařku určitě mají, ale když nebyla v kuchyni a nikde na dohled, byl docela bezradný.
I tak byl docela zázrak, že si pamatoval, že má najít kuchařku, jako osobu a ne kuchařku, jako knihu receptů.
Rozhodl se, tedy prohledat všechny pokoje a při tom přemýšlel, co bude dělat, jestli ji nenajde. Odpověď byla nasnadě: Guláš. Ency neuměl uvařit nic jiného a i tenhle recept byl vykoupen tím, že jeden z mnichů se po několika měsících vypisování podrobností královských rodokmenů, si řekl, že to stejně nikdy nikdo číst nebude a pár řádků vyplnil receptem na svůj oblíbený guláš.
Ten guláš byl vlastně docela dobrý, ale Ency tím přišel o znalost několika generací zdánlivě nevlivné šlechtické rodiny, která ovšem později dokázala navázat blízké vztahy s císařskou rodinou a Ency byl nucen nahrazovat chybějící fakta vlastními domněnkami a když Ency moc přemýšlel, hrozilo, že na něco přijde.

Ency došel až k tabuli v přízemí a napadlo ho, že by si na ni mohl napsat, co má udělat, aby to nezapomněl. Při bližším prozkoumání zjistil, že už to udělal. Na tabuli bylo napsáno několik poznámek ohledně  každodenních činností a "Informovat Zlámazlase, že se mladý pán Pepoděj se dvěma dalšími dětmi blíží močálem k domu. Nutné!!!" V té chvíli se ozvala hradem v bažinách roznesla rána a výkřik.
Ency protočil oči ke stropu na kterém se v té chvíli začala rozlézat prasklina. Z horního parta se tlumeně nesla hudba jako ze špatného muzikálu.

Ency pronesl kletbu obsahující jméno Císařovny detailní popis praktiky, kterou znají jen ty nejzkušenější pracovnice Sukní a rozběhl se nahoru.

[1] To byl výborný koncept, ze kterého pochopitelně sešlo, protože po deseti letech práce mniši zjistili, že za tu dobu, kdy tu bichli psali, byla polovina věcí vědecky vyvrácena a přibylo dvakrát tolik tezí. Dopsali tedy několik desítek stran obecného vědění, připsali pár citátů o omezeném prostoru knih a nějaké to ‘Vím, že nic nevím.’ Pak knihu svázali a pokusili se ji prodat. Nikdo pochopitelně nechtěl koupit něco tak zbytečného, jako jsou deset let staré informace, ačkoliv se mniši dušovali, že ty věci nejsou deset let staré, ale, protože je kniha dopsaná letos, obsahuje informace za posledních deset let. To pochopitelně nebyla pravda, protože za těch deset let mniši nevylezli z písárny. Nakonec knihu s obrovskou slevou, která zrovna pokryla náklady na její vytvoření, koupil Zlámalas, protože, ačkoliv jdou obchody naprosto mimo něj, měl zájem o pasáž na stranách 852-858, která pojednávala o Kevinovi a jeho výskytu v některých burhumských textech. Navíc, zapracovala jeho pověst praktikanta černé magie, takže jen trochu pustil hrůzu a naprosto zbytečná kniha byla jeho. Stejně jako další stovka naprosto zbytečných knih.

[2] Ency si myslel konkrétně tohle:

• K - Kevinismus

• Kevinismus je jedno ze starých pohanských náboženství, dodnes praktikovaných v zemích východně od Lošňan. Viz. Burhumská říše. Původní rozsah byl mnohem větší, ale v průběhu staletí vymizelo.

• Kevinismus se od většiny původních náboženství liší v mnoha směrech, jednak je v podstatě monoteistický, protože za nejvyšší božskou entitu považuje Kevina, zároveň ovšem zmiňuje i jiné síly, větsinou přírodní povahy, ovšem pouze jako sprostředkovatele a síly podřízené. Díky tomu, se se kevinismus dá považovat za dceřinou sektu jednoho z rozšířenějších pohanských náboženství, protože si půjčuje jejich motivy. Viz. Hvězdy v mytologii severu. Ve své podstatě jde o idolatrii, kde se předmětem uctívání stává osoba, která by mohla v jiném náboženství být považována za proroka, či svatého, a její náboženská důležitost později překonává původní božstvo.

• Kevinismus je ojedinělý i z hlediska náboženské hiearchie, která překvapivě nespočívá ve stáří, nebo moci nadřazeného boha, ale v jeho blízkosti lidem. Tento antropomorfismus je naprosto ojedinělý, protože bůh v tomto případě nemá jen lidské vlastnosti, ale je sám člověkem. 

• B - Burhumská říše

• Burhumská říše, někdy Burhumsko, je zaniklý statní útvar, rozskládající se na území od dnešních Lošňan a zasahující až do Zakotska. Údajně byl tvořen městskými spolky pod vládou krále z města Burhum, jehož existence ovšem není doložená a jak řekl Doc. Lakoštos PhD., tehdejší děkan historické fakulty Císařovniny university, ani název “Burhumská říše” není jasný,  klidně mohlo jmenovat Malé Impérium.

• Burhumsko zaniklo přibliženě kolem roku 470 před Druhým mesiášem, vnitřním rozkladem po několika vlnách dělnických revolucí a nájezdy z okolních zemí.

Odstavec doplňovala barvitá iluminace zobrazující otočeného muže, prosícího tři spoře oblečené blondýny, které se vzájemně dotýkaly a sugestivně sledovaly čtenáře, to vše doplněné o poznámku: “Mají-li Tě hvězdy chválit, tak si nesmíš jazyk spálit.”

[3] Čarodějové, jakožto cech, byli vykázáni ze Senátu roku 122 před Druhým mesiášem, zároveň s církví, protože jejich přítomnost ve vysokých sférách politiky byla považována za naprosto zbytečnou. Čarodějové svůj cech, jako odpověď na tento podraz, zrušili a začali se vydávat za část univerzitního systému. Díky této kličce mohli pokračovat alespoň v minoritním[3a] v zastoupení v Senátu, který byl nadále tvořen vysokou aristokracií a představiteli sedmi univerzit. Ale vzhledem k tomu, že rektorové stejně byli většinou aristokrati, bylo to celé nakonec jedno. Zlámazlas zasvětil svůj život pokusu o získání politické moci, kterou mu jeho plebejský původ odepřel a která mu, podle jeho názoru, právem náležela.

[3a] Univerzity byly pochopitelně stále zastoupeny ve Sněmu, tvořenému ze zastupitelů církve, cechů, univerzit a nižší aristokracie. Ten se ovšem z právního hlediska zodpovídal vlastně úplně všem správním orgánům a navíc se konal jen sedmkrát do roka. Konceptem bylo, že Sněm navrhne potřebné změny Senátu a ten je pak schválí a v případě potřeby zkonsultuje se soudy a Císařem, nebo je předá přímo oblastnímu imperiálnímu správci. Bohužel, díky nevhodnému uspořádání většina setkání Sněmu vypadala tak, že univerzity předvedly nějaký návrh, církev je veřejně zhanobila, zastupitelé cechů si začali stěžovat na ekonomickou situaci, nepochybně způsobenou nesmyslnými daňovými úlevami dříve zmíněných a rozpoutali bitku. Nižší aristokracie zpravidla nedorazila, protože měla kocovinu. Imperiální Císař měl tehdy absolutní moc.

V PŘÍŠTÍM DÍLE:

Hodně věcí se pokazí a zloději utíkají