Kapitola 4.

Kapitola 4.

ve které se spousta věcí pokazí a zloději utíkají

Angela od Alzy

Ahahah, naše Očka mají fanarty, a co máte vy?

,,Andělo?” Murthšuke nevěděl, jestli má šeptat nebo řvát, tak zvolil prostřední variantu, syčení nahlas. Procházel po stezce, která vedla močálem a proklínal jeho kamarády, kteří na něj nepočkali. Snažil se rozhlížet a dívat se pod nohy zároveň, ale moc mu to nevycházelo. Hlavně proto, že si v hlavě promítal všechny hrůzné historky o těch, kteří se z močálů nevrátili, protože se rašeliniště rozhodlo, že potřebuje víc živočišného materiálu na tlení. Murthšuke už bahno stačilo ochutnat, když si namočil pravou nohu do půlky lýtka, protože neodhadl, jestli stezka pokračuje rovně, a mladého kováře napadaly jen hrůzné myšlenky jako; ‘Co když ze mě bude karbonové palivo? Co když narazím na močálovou příšeru? Co když ta odbočka, co jsem ji nechal za sebou, vedla k Zlámalasově sídlu, a jdu teď po kousku zákeřně ztvrdlého bahna, které má jen náhodou souměrný tvar?’
Jeho obavy byly potvrzeny ve chvíli, kdy cesta úplně zmizela a on se propadl do půl pasu.

,,ApakmuMagdastáhlakalhotyaznichvypadlo-”
,,Pšt! Něco jsem slyšel.”
,,Ale ne! Sní nás Nasraná močálová víla!”

,,Hele, neměl bys být z nás dvou hrdina ty? Navíc, ta užtadynebydlí,cojítoFlusajícíchapadlo-” ,,Bloedzuiger.”
,,Co?”
,,Bloedzuiger, to Flusající chapadlo”
,,Koho sakra zajímají vaše odborný názvy? Prostěcojíten Bloed...zuiger rozleptalstřechuzlistkékůže,takužajionaodešla,alejetoškoda.Starávílípannaačarodějtakneschopný,žemusíbydletvmočálech-”
,,Bydlí tady, aby ho neobtěžovali lidi z Univerzity-”

,,Andělo!” Tentokrát se Murthšuke odvážil zakřičet, protože si vzpomněl, že močály údajně jednou spolkly celého draka a když už byl u polykání, nehodlal riskovat, že skončí v domě nějakého kanibala. Zase.
,,Šuke!” ozvala se odpověď a po chvíli se Angela vynořila ze křoví. Nevypadala překvapená tím, že je její přítel po prsa v bahně.

,,Anděloooo, pomoz mi!”

,,Proč se flákáš vzadu?"
,,Já? Vy jste nepočkali!”

,,Šuke, vole, kam jdeš?" křenilo se křoví s Pepodějovým obličejem.

,,Do háje s váma. Pomozte mi nahoru.”

,,Ne. Čekali jsme nemíň půl hodiny, řekni dobrý důvod, proč jsi nepřišel včas, nebo tě nevytáhnem!” Angela výstražně zvedla pěst, ale upřímně, vlastně jen chtěla vědět, jestli to má něco společného s Jarkou Krčinskou, která projevila zájem o transasiaty. Tyhle drby se musí dostávat z lidí násilím a ona byla pro získání informace schopna všeho.
,,Máma mi zakázala jít.”
,,To je trapné. Umřeš.” Angela už se dramaticky vracela do křovin, když ji Murthšuke přerušil.
,,ANDĚLOooooOO! Ona mi to zakázala. Zamkla mě v pokoji.”

,,Pročs nevylezl oknem?” podívalo se Pepokřoví na Murthšukeho.
,,Mám před oknem tu kůlnu! Musel jsem si odemknout!”
,,To ti jeden zámek zabral půl dne?”
,,Čtvrt!” bránil se Murthšuke.
,,Stejně si jí neměl říkat, že jdeš pryč.”
,,Ale já jsem jí musel říct, že utíkám z domu. Jinak by se o mně bála.”

Na tohle neměla ani Angela proti argument, tak raději podala Murthšukemu větev, aby se přestal propadat do rašeliniště. Dala si záležet na tom, aby vypadala opravdu otráveně.

Pepoděj zhodnotil stav svého přítele jako naprosto zoufalý a to ještě netušil, že na cestě k Zlámlazlasovu sídlu, Murthšuke ještě třikrát zakopne.

Na druhou stranu, v každém dobrodružství je ten jeden chlap, který po třech minutách apokalypsy vypadá, jako by skočil do kanálu a vylezl s brokovnicí. V tomhle příběhu šlo zjevně o Murthšukeho.

Pepoděj byl jen rád, že to není on.

Když došli na místo, bylo už dávno po dvanácté, přestože původní plán zněl 'Ukradnem knihy a oběd už si dáme v Losňanech.'

,,Dobře, tady je plán,” řekl Pepoděj, který si myslel, že je mozkem operace. Což taky byl, ale to celé situaci jen přidávalo na tragičnosti.
,,Vy počkáte tady. Podívám se jestli se jestli je čistý vzduch a všechno si v pokoji nachystám. Pak se pro vás vrátím."

,,Co když nás tady někdo najde?” namítl Murhšuke.

,,Nenajde. Zlámazlas bude zavřený u sebe a jestli tě uvidí Ency, tak prostě uteč, on na to stejně zapomene.”

Angela se zamračila.

,,A jaký je plán uvnitř?”

,,Musíme do knihovny. Naučil jsem se to kouzlo. Nemělo by to být těžký, ale potřebuju stát v jeho centru.”

,,Nemělo by to být těžký. Takže jsi to ještě nezkoušel.”

Pepoděj se urazil.

,,Nepotřebuju to zkoušet. Dřív nebo později se to podaří. Jak jsem říkal, pochybuju, že Zlámazlas vůbec sleze z pracovny, takže máme fůru času. Prostě seberem knihy a půjdem zase zpátky.”

S tím se ještě jednou znechuceně podíval na Murthšukeho, který byl už tak špinavý od bahna, že jediné místo, kam by se mohl nepozorovaně vplížit, byl larp, kterej jede už čtvrtý den, nebo skautský tábor s obzvláště línými vedoucími.
,,A ty se zkus trochu zkulturnit. Ať nenašlapeš.”

Murthšuke se zamračil ,,Stejně nechápu, proč jsme nemohli použít portál, jak to děláš vždycky.”

Pepoděj se na svého přítele zkoumavě podíval, jako to dělal vždycky, kdy Murthšuke omylem řekl něco, co dávalo smysl.

,,Zlámazlas portál kontroluje. Poznal by, že se blížíme.[1]” S těmi slovy vyrazil přímo k hlavnímu vchodu, dřív, než si jeho přátelé rozmysleli, co mu na to říct.

Murthšuke se rozhlédl po mýtince na které Zlámazlasovo sídlo stálo.

,,Tohle je neskutečná díra. Když už tady musí bydlet, proč tady není zastávka, nebo tak něco?”

,,Ale my tady zastavili.” namítla Angela bez valného zájmu.

,,Myslel jsem, nevim, proč tady třeba nejezdí vlak?"

,,Co je to ‘vlak’?" Angela se konečně obrátila na Murthšukeho, který si lopuchem stíral bahno z kazajky.

,,Ugh. To je fuk." věnoval se Murthšuke dál ostatkům svého oděvu. ,,Ještě, že to neuvidí máma. Zabila by mě."

,,Tys vašim fakt řekl, že odcházíš?”
,,Jo. ... Dobře, řek jsem, že jdeme do Krčmy a asi už se nikdy nevrátím.”
Angela to radši dál nekomentovala, už se chtěla rozpovídat o Máře Mladské, když Murthšuke okázalým gestem shodil ze zad nedeinfikovatelný objekt zavěšený na zamotaném opasku.
,,Co to je?’’ ukázala Angela na něco, co teď trochu připomínalo tyč.
,,Můj nový meč.” řekl hrdě Murthšuke, dokonce se u toho narovnal a mírně zaklonil hlavu.
To by možná vypadalo efektivně, kdyby nebyl špinavý, oblečený do bahna a kalhot tolikrát záplatovaných, že už by se za ně i skřet styděl.
,,Meč?” Zopakovala nevěřícně Angela. ,,Kde máš katakombu?"

,,Katanu." opravil ji Murthšuke. ,,A někde jsem včera ji ztratil. Ale tohle.." dramaticky meč rozbalil.

,,U Kevina, on je pravej?! To si ho u vás někdo zapomněl?”
,,Ne.” odsekl Murthšuke a pak si dramaticky odkašlal. Angela pro jistotu odstoupila o krok dál, přece jen když takhle posledně Tuberák Karel zakašlal v Krčmě, měli z toho Léto moru.
,,Musel jsem přejít přes Nekonečnou poušť Zasedrrak, porazit Bosse Eutanázie, obřího pavouka Lovce, projít Mirkův Les, nejtemnější ze všech lesů, kterým mě provázela dcera Lesní Bohyně Ayra, abych došel do Severozemí, kde jsem v konečném souboji skolil Strážce, abych mohl vytáhnout mrazivý meč z kamene a pojmenovat ho Hršuke!”
Angela se už od té části s tím, že by snad Murthšuke někoho porazil tvářila tak pobaveně, jako když chlap v bordelu každé zaměstnankyni tvrdí, že respektuje svou ženu.
,,Hršuke?”
,,Jako Hrdina a Murthšuke, dobrý ne?”
Angela už mu chtěla říct svůj názor, když uslyšeli, zvuk otevírajících se dveří. Oba se schovali do houští a sledovali, jak kuchařka vláčí pytel ven z domu a zalézá s ním do křoví.
,,To je Nataša.” sykla Angela. ,,Půjdem dovnitř, než sem dojde a bude se ptát.”
,,Neměli bysme počkat na Pepu? Nebo počkat na plán, nebo tak něco?” váhal Murthšuke.
,,Ten si beztak vybírá hadry. Stáli bysme tam hodinu.”
,,A co jít zadním vchodem, nebo tak něco?”
,,Zadní vchod je tady asi deset metrů nad zemí. Vypadám jako zatracená kuna?” zavrčela Angela a táhla Murthšukeho k domu. Vběhli dovnitř a zavřeli za sebou zrovna, když se Nataša vynořila z porostu.

Pepoděj, oblečený v jednoduché bílé tunice se kriticky díval na světle modrou róbu vyšitou lučním kvítím. Se zamyšleným ,,Hm" si sundal hnědé kalhoty a vyměnil je za ještě úplejší černé. Přes ně přetáhl volnou vyšívanou tuniku a přepřepásal ji tak, aby pásem nadzvedlá košile vytvářela dojem vyšších ramen. Pak se rozhodl, že pro tento úkol potřebuje něco víc tajemného a vzal si černý pásek s vysokým vázáním a tmavě fialový kabát, čímž dokonale dosáhl vzhledu někoho, kdo chce být všechno, jen ne nenápadný. Celé mu to trvalo 36 minut. To byl jeho nový osobní rekord v rychlo-oblékání.
Rychle sebral velkou brašnu, do které hodlal naskládat knihy a chystal se konečně vyrazit vyzvednout své spojence ve zločinu. Ve dveřích se ale zarazil a po chvíli zvažování všech možných vývojů situace se ještě vrátil pro balalajku.

Murthšuke byl dnes už podruhé ztracený. Tentokrát byl jen trochu více potichu a věnoval větší pozornost tomu, kam šlape. Nechtěl cestou narazit na černokněžníka a skončit jako tuk na mýdlo, nebo ještě hůř jako Pepoděj. Což byly dvě nejhorší věci, které se vám mohli stát, pokud jste se dostali až moc blízko Zlámazlase. Nebo alespoň dvě nejhorší věci, jaké si Murthšuke dokázal představit.

Sídlo bylo vlastně docela přehledné. Hlavní část tvořilo prostorné schodiště, které vedlo do čtyř pater, z nichž každé mělo dvě křídla a každé křídlo mělo věž, jen ta východní byla už rozpadlá. Pravděpodobně padla za oběť Zlámazlasově agresivní výrobě mýdla. Bohužel, pro Murthšukeho jakákoliv jiná architektura než běžný vesnický domek představovala nepřekonatelnou překážku.

Murthšuke chtěl proklínat Angelu, která ho nechala bloudit po Zlámazlasově sídle samotného. Na druhou stranu byla jeho vinna, že zavadil mečem o polici hned za dveřmi a ta křupla, navíc si pořádně neočistil boty, takže když zmíněnou polici aranžoval na správné místo, udělal na zemi neskutečný nepořádek. Nebyla šance, že by si toho Nataša nevšimla. Angela, hned po té, co nebohého Murthšukeho profackovala, řekla, že to vyřeší, sebrala jeho boty a poslala ho bosky po schodech nahoru.

A teď byl mladý šermíř sám, ztracený v domě plném knih z lidí a lidí z knih, jen se svým mečem a rytmickým klapáním podpatků po dřevěné podlaze. Murthšukeho napadlo, že je to divné, protože nemá boty, které by klapaly. Zastavil se, aby si ověřil své podezření. Zvuk kroků nepřestal. Murthšukemu se chtělo brečet.

,,Jsem tak ráda, že jsem se sem nakonec dostala." naposledy škytla Angela. Bylo vidět, že je otřesená a ze všech sil se snaží nebrečet. ,,Je mi líto, že jsem ty bylinky ztratila."

,,Ničevó z tavó nedjelála, bog ťa chraň." mávla rukou Nataša a nalila Angele dalšího panáka. ,,Vravjéla som im, hovádum, neposjeláli bjédny ženštíny bagináma, éto dráka spalkló, čto počjéť tam maladája bába."

,,Tak se alespoň omlouvám tobě za tu podlahu."

,,Prh, to Éncy uklídi." zakřenila se kuchařka. Angela se usmála a obrátila svou pozornost na hrnek, plný něčeho, co byl buď roztok na leptání skla, nebo lektvar na to, aby vám vyrostly chlupy na hrudi.

,,Máš skvělou pálenku." 
To Natašu ještě víc rozveselilo.

,,Poctíva. Paljém sama. Žádnyj kejkle, jak čaródej děljá. Tou jivó sa nedá ani léštit voknó, pak tájně chadí sósat tu móju, to aby kníga nevidjéla."

Angela jako by úplně zapomněla na to, že se před pár minutami údajně málem utopila v močále.

,,TakžejepravdažeZlámazlasaEncysehádajjakŠvecovi,nebospíšjakLopotskánežjejístarejnatáhbačkory,vlastněbymězajímalojsoumanželénebotakněco,nevimtedajakbysimohZlámazlasvzítknigutotižknihualejeEncyvlastně-”

Natsaša si nalila další hrnek pálenky, zhluboka se nadechla a začala vyprávět.

V Pepodějovi to kvasilo jako v zelí.  Sešel několik pater schodů jen proto, aby zjistil, že na něj venku nikdo nečeká, a že se zase musí vyštrachat nahoru. Alespoň, že nikde okolo nebyl Ency. Podle pachu spáleniny, který se nesl celým sídlem, pravděpodobně někde hasil Zlámazlase.
Pepoděj se znova utvrdil v tom, že se nikdy nebude angažovat do něčeho tak hazardního, jako je výroba mýdla a raději přejde k performativní magii, nebo bude v případě nutnosti spoléhat na starou dobrou černou magii. Celá ta věc kolem etiky nekromancie je stejně jenom jedna velká hovadina, co vymysleli komformisti, bručel si v hlavě Pepoděj. Raději bude riskovat životy ostatních, než svoje obočí.[1]

Jak se dalo očekávat, jeho přátelé nebyli ve prostřední knihovně a podle toho, že nikde neslyšel Angelu, pravděpodobně ani v nejbližších patrech. Povzdychl si a vydal se prohlédnout chodby ve vyšších patrech.
Zrovna když přemýšlel, proč si vlastně sakra Angelu a Murhtšukeho s sebou bral, když celé kouzlo zvládne sám, zaslechl tlumené broukání z šatníku na chodbě.

,,Hoříme stejně jako sirka kterou jsi škrtla aby shořelaaaa na uheeeel. Životy všech který znáááááš-”

,,Do Císařovniny ku- Co děláš v komodě?” zabouchal Pepoděj a když všechno uvnitř skříně ztichlo, pokusil se ji otevřít.

,,Nedrž to, doprdele!”

,,Ah, tohle byla špatná skříň, tady jsem skončit nechtěl. Tak já zase půjdu. Naschle!” ozvala se ze skříně špatná fistule.

,,Šuke, kurva, vím, že tam jsi!”

,,Pepo?”

,,Kdo jinej by to asi byl, ty Šukno?”

Dveře šatníku se pomalu otevřely a vylezl z něj opálený obličej.

,,Ah, to jsem rád. Já už se bál, že skončím v mýdle. Nebo v guláši. Nebo v močále. Nebo-”

,,Ty jsi brečel?" přimhouřil oči Pepoděj.

,,Nebrečel!" vyhrkl Murthšuke až moc rychle.

,,Ale máš rozmazaný oči."

Zbytek Murthšukeho vylezl ze skříně a rychle se neohrabaně narovnal do své původní výšky v naději, že Pepoděj nebude mít zespodu tak dobrý výhled na jeho oči.

,,To je bojový maskování." prohlásil a protáhnul si flek pod očima tak, že teď vzdáleně připomínal vodorovnou čáru.

,,V Japonsku se to používá pořád.”

,,Na co?"

,,Abych nebyl vidět, eh, ve stínu?"

Pepoděj na něj chvíli zíral a Murthšuke se začal bát, že si raději měl hodit do očí patku a dál to nekomentovat, když se Pepodějovi najednou rozjasnil výraz.

,,...to je vlastně docela hustý. Dej mi taky."

,,Hej! Co děláš?!" couval Murthšuke, když se mu jeho přítel začal sápat rukama po obličeji. Ne, že by to bylo poprvé, kdy Pepoděj dělal něco tak divného, ale tentokrát není na mol, ani tady není Angela a, u Kevina, Murthšuke to bude pak muset převyprávět Angele.

Mezi tím Pepoděj úspěšně ulovil rozpitý uhel z obličeje jeho kamaráda.

,,Co se stane, když se mi to dostane do vlasů?"

,,...eh...nic?"

,,Nezničí mi to barvu?" strachoval se.

,,Proč by ti to mělo ničit barv... Ty si barvíš vlasy?"

,,To je fuk." ukončil Pepoděj diskuzi a namaloval si na obličej dvě úhledné čáry.

,,Tak. Jdeme do knihovny."

,,Jsme v knihovně." ukázal Murthšuke na knihy v šatníku. Pepoděj přemýšlel, jestli ho víc překvapuje, jak je jeho přítel pitomý, nebo jak se do té skříně narval, když byla očividně plná.

Pak rezignoval.

,,Musíme se dostat do prostřední knihovny. Kouzlo se šíří od ohniska jako, uh, trojrozměrná spirála."[2]

,,Koule?"

,,Ne ty vole, spirála. Nepravidelně se rozpíná a až ho zastavíš, tak se zase smrskne zpátky."

,,To neřeš. Prostě musíme o poschodí níž. Vezmi tašku."

Pepoděj spokojeně sledoval, jak Murthšuke poslušně vzal kabelku a vyrazil za ním. Mladý čaroděj sice neměl Murthšukeho matku moc rád, vlastně ho dost děsila, ale její blahodárný vliv na nevlastního syna se nedal zapřít. Kdyby ho nevycepovala ke bezmyšlenkovému plnění rozkazů, pravděpodobně by byl úplně k ničemu. Bohužel, Pepoděj nemohl kamarádovi slepé poslušnosti zneužívat moc často, protože Někomu se to nelíbilo. Pepoděj se zarazil.

,,Hele...kde je Angela?"

,,Zabavuje Natašu."

,,Pro milost hvězd."

,,Nemůžu za to, ta police spadla sama." špitl Murhtšuke.

,,Cože? Jak- To je jedno.” povzdychl si Pepoděj. Nehodlal se rozčilovat, mohlo by mu to způsobit vrásky.

,,Pokud všechno vyjde, najdu si na večírku nového lektora. Stejně jsem jedinej faktor, kterej drží akreditaci Zlámazlasova oboru a to je dost ubohý."

Murthšuke souhlasil. Pokud je jediná věc, která něco drží, Pepoděj, tak to skutečně je dost ubohý. Jen mu unikalo, jak to souvisí s policí v předsíni, protože tu očividně držely hřebíky. I když uboze. To bylo asi ono.

Pepoděj otevřel dveře do centrální knihovny. Murthšuke zalapal po dechu.

Knihovna byla asi největší místnost, kterou kdy viděl. Vlastně si byl jistý, že by se do ní vlezl celý domek jeho rodičů i s kůlnou a dvorkem. A celý ten prostor byl naprosto nesmyslně vyplněný knihami. Bylo jich tolik, že Murthšuke pochyboval, že by nějaký člověk dokázal ve svém životě všechny přečíst. Dokonce ani černokněžník nemůže žít tak dlouho.

,,Kámo?” zeptal se, když ho Pepoděj vedl mezi regály, ,,Jak přesně je Zlámazlas starej?”

,,Netuším. Dost na to, aby byl nudnej a pořád ne dost na to, aby to co říká mělo nějakou hodnotu. Proč tě to zajímá?”

,,Tohle přece nemohl nikdy přečíst.”

,,Taky nepřečet, zajímá ho jen burhumské písemnictví a Kevin. Hoď tu kabelu támhle.”

Murthšuke zamručel a mechanicky udělal, co mu bylo řečeno a pak se zarazil.

,,Počkej. Když v těch knihách ale něco hledá, tak je musel přečíst, ne?”

,,Na to má Encyho. On nemusí knihy číst, když je sám kniha, že jo. Prostě na každou stránku dá ruku a ví, co tam je. Nebo tak mi to alespoň Zlámazlas vysvětloval. Ale osobně si myslím, že prostě jen rád dlouho do noci hladí knihy.”

,,Ani nevím, jestli je to zvrácený, když je sám kniha, nebo ne.”

,,Nechci na to myslet. Teď uhni, ať to máme za sebou.”

Pepoděj si stoupl před Murthšukeho a předvedl téměř líný pohyb prstů, který taška ovšem nějak pochopila a vznesla se asi dva a půl metru nad zem, kde zůstala levitovat. S uspokojením zjistil, že to na jeho přítele zapůsobilo. Pak rozpřáhl ruce, hluboce se nadechl a začal recitovat zaklínadlo.

,,Shu:nk’hu Si:da: mm Popiv’khu:"

Murthšuke se na mladého čaroděje podíval.

,,...řekl jsi že si dáš šunku po pivu?"

Pepoděj se uraženě otočil.

,,Jasně, že ne! Nekecej mi do kouzlení. Kde jsem přestal?”

,,Po pivku.”

,,Jo, Po pivku.”Čaroděj si odkašlal a vrátil se ke kouzlu.

,,Nastav pééééro mastnej pááááárek rozseknuuuuu hajzlááááá chudýhooooo-”

,,I patamůžto má Éncy takój směšnoj účós.” zaškytala Nataša. Neobtěžovala se už ani přelévat alkohol nějaké transportní nádoby a prostě ho lila do sebe přímo z flašky.

,,Pro Kevinovu milost, a to mu prostě nedorostlo?” smála se Angela, která už byla taky docela načatá, ale dětství v bordelu zvýší vaši toleranci vůči mnoha věcem, včetně alkoholu.

,,Nět, jíjo vólosy ne-rostů, dáže ána ne-děljá většinú vjéci, který by dělát mála. Éto pagájši. Naprypréj ána ne-spáva.” vrtěla kuchařka hlavou a neobtěžovala se odstraňovat si zrzavé vlasy z obličeje.

,,Vůbec?”

,,Nikakda ja ne-vidělja jijú spat. Íli jésť. I abčás ji v nací najdú, kak zmaténě blúdi pa chadbách.”

,,To je děsivý.” Angela nevěděla, jestli se nad tou představou má smát, nebo plakat, tak udělala škytavý kompromis.

,,Ty áni neznáješ kak mnógo.”

,,так что-sakra ženská, tvůj přízvuk je nakažlivej. Prostě si nedokáže vůbec nic zapamatovat?”

,,Nět. Jáko áno by to niják fungoválo, patamůžto. Ja ti něéco pověm. Ja naučíla ji vytírat padlágu. Íli Zlamazlás sa tó nésmi dazvádět.” chichotala se Nataša.

,,Jak?”

,,Patamůžto to prý, uh… Kníga říkála, kak to ási paměéť mása, íli svalób, íli tak něcó. Éto něcó jinégo, než paměéť hlávy.” Nataša se přesunula do polo lehu na kamené podlaze.

,,Hej, ale to dává smysl. Je to jako ty věci, který opakuješ tak často, že ani nepřemýšlíš, když je děláš.” Angela se zakřenila a zamávala rukama ve výmluvném gestu.

,,HAhahaha. Dúfam, že nět. Kevin vjédět, čto by ňou chudínkoj pak černokněžnék děélal. Ja, přísahám bohu, kak já ho viděéla ljébat knígu.”

,,Jako Encyho?”

,,Nět, tu stáru hnúsnu,čto má pořjád u sébe v pakáji.”

,,U císařovniných-” Angela, jako slušná mladá dáma, kterou byla, sebrala Natašinu flašku a pořádně si přihla.

Murthšuke neměl žádné iluze o tom, jak asi vypadají magické schopnosti jeho přítele. Proto vlastně nebyl překvapený, když už pomalu tři minuty stáli potichu v knihovně a nic se nedělo. zvážil všechny možné sarkastické poznámky, které byla jeho mozkovna schopná vyprodukovat a nakonec skončil u toho, že se opřel o regál a se zvedlým obočím se podíval na Pepoděje.

,,Nějak to nefunguje?”

Pepoděj se zamračil. Vypadal víc vytočený Murthšukem, než vlastním neúspěchem.

,,Ne, musíme počkat, až kouzlo najde všechny knihy v domě.” řekl a bylo slyšet, že se o tom snaží přesvědčit sám sebe.

,,Možná tomu musíme pomoct..” navrhl Murthšuke a vzal nejbližší svazek, aby ho hodil po levitující kabelce. Ve chvíli, kdy se knihy dotkl, zmizela.

,,Do císařovniny-!”

,,Funguje to!” vykřikl nadšeně Pepoděj.

Knihy z polic začaly postupně mizet. Nezdálo se, že je v jejich mizení nějaký princip, ale taška byla čím dál plnější a regály se vyprazdňovali čím dál rychleji.

,,Fakt to funguje! U Kevinových koulí! To je úžasný!” smál se Pepoděj a Murthšuke se k němu přidal, ačkoliv pořád měl malý infarkt.

,,High-pac!" napřáhl ruku. Pepoděj se na něj zmateně podíval.

,,Cože?"

,,High pac." zopakoval Murthšuke, ale když viděl výraz svého přítele, rezignovaně protočil oči.

,,Nh, prostě plácni."
Mezi tím se brašna při každém zvětšení víc a víc otřásala.

,,Může to ta kabelka vydržet?” začal se Murthšuke strachovat.
,,Jo, to je v pohodě. Velikost těch knih se zmenšuje, takže není problém, aby..” Než to Pepoděj dořekl zmizela poslední kniha, ale kabelka se nepřestala ve vzduchu zmítat.

,,Ale ne.” vyjekl Pepoděj vyděšeně. S tím se brašna zřítila na podlahu a prorazila ji na skrz. Zůstala po ní jen velká díra do patra pod ním. [2]

Zlámazlas apaticky otočil stránku svého slovníku burhumských run. Čím víc se na něj díval, tím míň mu dávaly smysl. Připadal si jako v legendární Nekonečné knihovně. Jeho výzkum trval už roky a nepřinášel žádné výsledky. Bohužel, nebo možná bohudík, neměl díru, do které by v záchvatu frustrace mohl skočit.
Vzpomněl si na falešné knihy z Velké knihovny.
,,Třeba jsou ty runy napsané úplně špatně a jen se tváří správně. Proto mi to nikdy nefunguje.” zabručel Zlámazlas na slovník.

Slovník na místo odpovědi s tichým lupnutím zmizel.

Zlámazlas chvíli zíral na prázdné místo pod svýma rukama.

Pak začal ječet.

,Je tě tady škoda.”

,,Hmmm…”

,,Měla bys odejít s náma. Budem bohatí a volní a, no, bohatí.”

,,Kdýbych bývála mladšája, i-šlá bych s tebou.”

,,Ale no tak, Natašo. Kolik ti vlastně je?”

,,Pjitadvácať. Mám palavícu živóta za séboj.” zadrmolila Nataša a definitivně se svezla na zem.

Angela jí chtěla říct, že pětadvacet není až tak hrozný, ale ani když do kuchařky několikrát šťouchla, nejevila žádné známky vědomí. Bruneta se uchichtnula a pokusila se dotknout ukazováčkem špičky svého nosu. S úsměvem zjistila, že to jde. Pak se pokusila postavit, což šlo také překvapivě dobře.

Spokojená sama se sebou svými pijáckými schopnostmi se rozhlédla po sklepě a snažila si vzpomenout na cestu, kterou se sem dostaly. Přepíjení s východňankou si vybralo svou daň. Naštěstí Angela dokázala fixlovat všechno, včetně picích soutěží.

Její problém se vyřešil sám, protože se po chvíli hledání opřela o zeď, která se posunula a odhalila schody. S myšlenkou, že horší to stejně být nemůže, se vydala po schodech nahoru, najít dva nejmenované neužitečné muže.

Což by nemělo být tak těžké. Zasmála se vlastnímu vtipu. Ať najdu kohokoliv, určitě to bude jeden ze dvou budižkničemu.

Vylezla v pokoji plném krámů, knih, krémů a různých kusů oblečení poházených po něčem, co asi mělo původně funkci postele, ale nebylo to moc vidět. Někde hrála hudba, někdo křičel a z chodby se ozývalo dupání. Angela chvíli zvažovala, jestli není zpátky doma.

V té chvíli se rozrazily se dveře a dovnitř vpadl Murthšuke s výrazem zákazníka Sukní, kterého právě načapala manželka. Za ním běžel Pepoděj s jednou rukou nad hlavou, druhou zběsile mával před sebou a nad ním levitovala asi nejošklivější kabelka, kterou Angela kdy viděla.

Většina žen by asi vyhodnotila celou situaci minimálně jako divnou, ale Angela ve svých třinácti a půl letech už něco zažila, takže byla jen mírně vykolejená.

A nebo to byl ten alkohol.

Opřela se o parapet.

,,Co to sakr-”

Mezi tím Pepoděj doběhl až k ní a rozrazil okenice.

,,Skoč z okna!”

,,Co?”

,,SKOČ Z OKNA!"

Angela se na své přátele zkoumavě podívala.

,,Je to taková ta... No, metafora? Když tví přátelé skočí z okna, skočíš tak-"

,,Ne! Vážně skoč!" vykřikl Pepoděj, mávl rukou a energetická vlna prohodila Angelu oknem.

Chvíli byl slyšet dívčí křik a pak ticho.

,,Fajn. Portál funguje. Teď ty." otočil se Pepoděj na Murthšukeho.

,,A co ty?"

,,Já... Eh. Půjdu pěšky, abych zmátl stopu. Sejdeme se v Lošňanech.

,,Tak na to zapomeň." nežral mu to Murthšuke a zvedl Pepoděje do náruče.

,,Co to sakra-!"

,,ZA LHOTU!" zařval Murthšuke a proskočil oknem s Pepodějem v náručí a s myšlenkou, že jestli mají umřít, bude to se jménem jeho oblíbeného kriketového týmu na rtech.

[1] To byla pravda jen částečně. Vlastně se mohl teleportovat portálem, který vedl přímo do jeho pokoje, kde byla docela vysoká možnost, že ti toho Zlámazlas nevšimne, ale při teleportaci se vytvářela statická elektřina a Pepoděj nechtěl zničit účes, pokud to nebylo nutné.

[2] Bullshit, magie, jako většina energií, se chová jako fraktál.

[3] Pepodějovo kouzlo pracovalo s komprimací částic, ale ve své mladické nerozvážnosti zapomněl Pepoděj na zákon zachování hmotnosti. V uzavřené soustavě se součet hmotností látek, které vstupují do reakce, rovná součtu hmotností látek, které reakcí vznikají. Tím, že narval do kabelky takové množství knih bez zmenšení jejich váhy, kabelka vážila přesně tolik, co celá knihovna. Velikost tíhového zrychlení v oblasti Zlámazlasova sídla byla 9,80663 m*s-2 a výška, ze které kabelka padala, byla 2,3m. Podle vzorce pro výpočet rychlosti dopadu můžeme určit, že nebohá podlaha neměla nejmenší šanci přežít. RIP

V PŘÍŠTÍM DÍLE: 
Kapitola, ve které má Zlámazlas depresi, naši přátelé jsou na rozcestí, Ency se ztratí a Murthšuke padá ze stromu.